Pověsti o pražských zvonech

Zvon Zikmund

Zvon Zikmund
foto: hobst.cz

Zvony byly odjakživa vděčnou součástí lidové magie, a tak není divu, že se k nim váže spousta legendy a pověstí.

Zvony se prý někdy chovaly jako lidé. Stalo se prý 29. listopadu 1378: „Život Karlův schyloval se k jeseni. Jedné noci listopadové zazněly z věží karlštejnských temné zvučné rázy zvonů. A zvonění neustávalo, mohutníc v jímavé kvílení. Zvoník karlštejnský, jenž držel právě v rukou klíče, strnul v úžasu a zůstal stát bez hlesu jako sloup. V domnění, že si tu zahrála náhoda nebo zlomyslnost, spěchal chvatně nahoru ke zvonici. Leč vystoupiv nahoru, uzřel jen zvony a jejich kovová srdce, houpající se smutečně odměřenými rázy. Byly to hrany Karlovy,“ píše kronikář v den, kdy zemřel císař římský a milovaný král český Karel IV.

  • Podle nejznámější pověsti odlétají o Velikonocích na Zelený čtvrtek do Říma. Na znamení smutku v předvečer výročí Kristova ukřižování a skonu, když při bohoslužbě zazní slovo Gloria, zvony umlknou. Místo nich mají znít jen řehtačky až do nedělních oslav slavného Kristova zmrtvýchvstání.
  • A ještě jedna hodně smutná, kterou měl rád i Jan Neruda: Loretánská zvonohra původně oznamovala čas jako každý jiný kostel. V dobách velkého moru se však stal zázrak. Chudá vdova z Nového světa postupně přišla při epidemii o svých 27 dětí. Pokaždé, když dítě zemřelo, zazvonil jeden ze zvonků. nakonec odešla i žalem zlomená matka – a zvonohra ji na cestu do nebes vyprovodila mariánskou písní, kterou hrával později i Karel Hašler a která zní z věže kostel Narození Páně dodnes.
  • Karlův syn Václav IV. se jižní věže svatovítské katedrály velmi obával a pokud možno se jí vyhýbal. Věštec mu totiž prorokoval, že zemře „před věží svatovítskou“. V roce 1419 nařídil věž raději zbořit a mezitím odjel na své sídlo na Novém hradě u Kunratic. Tam ho zastihla mrtvice, údajně poté, co dostal zprávu o první pražské defenestraci. Teprve když umíral, pochopil pravý výklad věštby: „před věží“ znamenalo dříve, než věž propadne zubu času.
  • Svatovítské zvony také dokážou měnit hlas podle nálady českého národa. Po bitvě na Bílé hoře prý zvonily tak smutně, že probouzely zesnulé české světce v kryptě katedrály.
  • Po požáru Prahy v roce 1541 zůstávala Hazmburská kaple v přízemí věže v provizorním stavu a sloužila jako komora zvoníkům. Jednou tam prý opilý zvoník usnul, ale o půlnoci ho probudil přízrak a vyhnal ho z kostela pryč. Zvoník přes noc zešedivěl hrůzou.
  • Za vlády Fridricha Falckého se katedrála dostala do rukou kalvinistům, kteří chtěli na posměch katolíkům zvonit i na Velký pátek. Zvony však ztěžkly tak, že je nebylo možné rozhoupat. Správce katedrály se rozzlobil a zamkl věž, aby se nezvonilo ani na Bílou sobotu, avšak tehdy se zvony rozezněly samy od sebe.
  • Zvony z věže nemůže nikdo uloupit. Kdo by se o to pokusil, zemře; naloženy na vůz by ztěžkly tak, že by je žádný neutáhl; kdyby se to přece podařilo, zvony by uletěly zpět na své místo.
  • Psala se sobota 15. června 2002 a Zikmund právě odbíjel u příležitosti poutního svátku svatého Víta. Jen několik hodin předtím skončily parlamentní volby. Poslaneckou sněmovnu ovládla ČSSD, která následně sestavila velmi nestabilní vládu za účasti KDU-ČSL a US-DEU. Po pár úderech půltunové srdce zvonu prasklo. Prorazilo dřevěnou podlahu z masivních fošen a zastavilo se až o další podlaží věže. Neunesl zvon výsledky voleb? Snad nikoli – příčinou rozlomení jeho srdce byla skrytá vadou materiálu, která vznikla už v době výroby srdce na konci 19. století. Nové srdce vykoval pražský zvonař Petr Rudolf Manoušek.

zdroj: cs.wikipedia.org

Žádné komentáře

Zatím nemáte žádné komentáře.

RSS (komentáře k příspěvku)

Komentáře bohužel nejsou v současné době povoleny.

[CNW:Counter]